Smyslová aktivizace závěrečná práce

Závěrečná práce

Bc. Martiny Martinákové,

úspěšné absolventky vzdělávání Levelu 3 v konceptu Smyslové aktivizace

 

Mají v sobě lásku, o kterou již nikdo nestojí.

Mají v sobě životní moudro, které nemají komu předat.

Mají svou historii, jejíž vyprávění už nikdo neposlouchá.

Přitom nás chránili, pečovali o nás, obětovali se nám,

smáli se s námi, s námi i plakali.

Vraťme jim to s vážností, respektem a úctou,

protože nebýt jich, nebylo by ničeho.

Facebook/Slované

 

Když se po více než roce podívám na náš domov pro seniory, na první pohled se vůbec nic nezměnilo. Došlo sice k několika změnám v interiéru i vybavení, ale to důležité, to, co nás měnilo, se odehrávalo především v našich srdcích. Smyslová aktivizace pro mě byla největší školou a asi nejdůležitějším vzděláváním, které ovlivnilo nejen mou práci, ale hlavně mě samotnou. Byla to škola, jak správně vidět srdcem. Mám pocit, že je můj život ještě bohatší, díky tomuto vzdělávání prožívám ve své práci okamžiky, které jsou tak opravdové a krásné, že bych chtěla aspoň na chvíli zastavit čas, aby si tento pocit klienti ve skupince co nejdéle užili. Mám pocit, že se při smyslové aktivizaci naši klienti „vrací do svých životů,“ že jsou na chvíli zase tam, kde jim vše bylo známé, opravdové a hlavně jejich. Jsou zase zpátky mezi svými nejbližšími, se svými rodiči, životními partnery, dětmi, přáteli, opět vidí své domky, zahrady, pole, kostely, zase se jim vrací alespoň vzpomínky na to, co všechno patří do jejich života. Kým kdysi byli. Jednou po skupince smyslové aktivizace pan P. říká: „To byly tak krásné časy, proč já na to už nevzpomínám? Je to škoda, že na to už nevzpomínám …“

Díky smyslové aktivizaci mají pocit, že si zase s někým rozumí,

že někam patří, že mohou říct svůj názor,

že je něco přimělo vzpomenout si na to, co všechno již prožili.

Zažívají opravdovou blízkost druhých,

poznávají,

že podobné potíže s pamětí, se schopností vybavit si jednotlivá slova

nemají jen oni, najednou nejsou na všechno sami

a za to vyjadřují hlubokou vděčnost.

 

Smyslová aktivizace má opravdu správný název. Nejenže člověk zapojuje všechny smysly, ale tato aktivizace dává SMYSL nám pečujícím i klientům, najednou to do sebe krásně všechno zapadá. Je to návrat k opravdovosti života, k uvědomění si krásy kolem nás, kterou občas i my pečující zapomínáme pro všechny ty zákony, jejich novely, nové „super“ programy, standardy kvality apod. vnímat. Smyslová aktivizace pro mě nebyla jen souhrnem informací, ale byly to pro mě dny plné poznávání sebe samotné, života, který žiji, ale také prozření, že v mojí práci chybí jedna velmi důležitá součást života našich klientů, kterou se snažíme úspěšně maskovat, že se nás to netýká. Je to doprovázení a smrt našich klientů. Bylo pro mě těžké si připustit, že nemám sebemenší zkušenosti v této poslední a důležité fázi života každého člověka.

A tak snad konečně nastává doba,

kdy si již „nehrajeme na schovávanou“.

V domově jsou již dvě nástěnky, na které připínáme parte, jsou u nich svíčky, které svítí nepřetržitě do doby pohřbu či smutečního rozloučení se zemřelým klientem. Na dušičky jsme k velikému věnci se stuhou VZPOMÍNÁME napsali i celý seznam klientů, kteří v tom roce zemřeli. V naší kapli jsme se společně sešli a prosili jsme za naše zemřelé. Není to moc, ale pro mě to po dvanácti letech v tomto domově byly obrovské změny.

V několika z nás (proškolených zaměstnanců) byl zažehnut plamínek poznání, že lze proměnit život našich dezorientovaných klientů.

A ve velké tmě i malý plamínek dokáže osvětlit velký prostor.

Kéž bychom všechny byly jako svíce, která se odpaluje jedna od druhé.

Když se budeme snažit poznat příběh každého našeho klienta, když budeme každý životní příběh skládat díky aktivizacím jako mozaiku, nebude nám lhostejné, když nebudeme moci být u toho, až se tento příběh bude chýlit ke konci.

Smyslová aktivizace je o vztahu,

o důvěře,

o respektu,

o uznání, o porozumění.

Když toto všechno bude součástí naší péče, nebude pro nás přijatelné, aby naši klienti umírali osamoceni v nemocnici.

Velké věci se však neodehrávají rychle, musíme k nim dozrát.

V životě je důležité mít nějaké sny a cíle

a to platí jistě i pro profesní stránku života.

Přála bych si dočkat někdy toho,

že budeme smyslovou aktivizaci používat běžně v péči,

že bude základní součástí naší práce.

Smyslová aktivizace člověka přinutí zastavit se a ohlédnout, přinutí člověka, pokud to   myslí opravdově, sáhnout si do svědomí a udělat si v sobě samotném pořádek. Mám ráda naše klienty, ale díky smyslové aktivizaci vím, že jim můžu nabídnout mnohem víc. Neuměla jsem s nimi správně komunikovat, nedokázala jsem se dostat přes tu pomyslnou bariéru, kterou DEMENCE představuje.

A tak jsem při naší komunikaci měla „hlavní roli“ vždy já,

nebo to ve většině případů tak skončilo.

Probírali jsme „můj život“ a ne ten jejich!

A právě nový, poznaný přístup daný smyslovou aktivizací,

je pro mě to nejkrásnější a nejdůležitější,

protože mi pomohl dostat se ke klientům, do jejich životů!

A najednou nemají potřebu ptát se, odkud jsem, kde bydlím apod., protože jsou zase DOMA, jsou ve svém srdci, cítí, že je někdo přijímá takové, jací jsou. Při skupinkách smyslových aktivizací mají možnost vzpomínat a je už na nich, jestli se o vzpomínky podělí, nebo si je znovu odžijí sami v sobě. Je to moc krásný pocit, když se skupinka podaří. Je zvláštní sledovat, jak bývají klienti po skupince uvolnění, spokojení, většinou ještě chvíli posedí, než v nich vzpomínky odezní.

 

Díky smyslové aktivizaci klienti poznávají také jeden druhého.

A to je nádhera!

Přijetím klienta do domova se zvláštním režimem se pro něj všechno mění. Najednou nic není jako dřív. Jednou mi paní B. brzy po přijetí s úplnou úzkostí řekla: „Já jsem tady nová, já ještě neumím ten jejich jazyk.“ Stáli jsme spolu na chodbě a ona mi ukazovala, kteří klienti mluví jazykem, který ona ještě nezná – byli to samí klienti, kteří jsou již v pokročilém stádiu demence. Klienti s demencí mají opravdu „svůj jazyk“ a musí být pro nově příchozího klienta, který je ve své nemoci teprve na začátku, nepředstavitelně těžké začlenit se do tohoto pro něj prapodivného společenství.   A tenkrát jsem byla moc vděčná za to, že jsem opravdu „slyšela,“ co mi chce paní B. sdělit.

Ve smyslové aktivizaci jsme se učili, jak správně naslouchat, jak díky nenásilné komunikaci přijít až k podstatě toho, co klienta trápí. A když dobře naslouchám, slyším podobné věty často. Jsou jako ostré šípy, které se zabodávají jak do terče. Když tyto výroky našich klientů slyším, vidím a cítím, že toto jsme jako pečovatelé nezvládli. A tak co s tím? Nastává ta doba, ve které se snažím maximálně využít všech znalostí a zkušeností, aby život našich klientů v našem zařízení pro ně neztrácel smysl. Od té doby se nově příchozím klientům mnohem více věnuji. Snažím se získat o klientovi co nejvíce informací již před nástupem, více komunikuji s příbuznými klienta, kteří jsou ve většině případů velikým pomocníkem a podporou pro klienta. S klientem poté při individuální smyslové aktivizaci zpracováváme biografickou cestu či strom, podle toho, co je mu bližší, k čemu by více svůj život přirovnal. A z toho, co se dozvím, se snažím klientovi nabídnout, kde by se mohl zapojit, co všechno můžeme nechat na něm a kde už potřebuje naši péči. Zjišťuji, díky získaným znalostem, jak málo naše klienty známe. Při přijímání nových klientů je téměř vždycky přítomná rodina, která nám pomáhá sestavit aspoň nějakou biografii člověka, předává vstupní informace.

Když pak dělám znovu biografii s klientem,

získávám tytéž informace, ale úplně jiné povahy.

Dozvídám se, kdy byl pro něj život těžký,

kdy radostný, jaké ztráty už v životě prožil,

co ho drželo „nad vodou“ ...

 

Vzdělávání  v levelu 1 a 2 obsahovalo velmi mnoho informací, až teď si ale uvědomuji, že v těchto modulech jsme my byli klienty a naše dvě lektorky našimi trenéry. Smyslovou aktivizaci jsme zažili sami na sobě, zpracovávali jsme ji, někdy to bylo opravdu náročné, a současně jsme se snažili i o první aktivizace s našimi klienty v domově. Vzpomínám si, jak bylo těžké ztišit se, vyčkávat a hlavně neprobírat stále své zážitky, svůj život. V levelu 3 už byl tento proces u konce a byl prohloubením dosavadních zkušeností, metod a jejich obohacením o hudbu a pohyb. Byl o předávání radosti prostřednictvím hudby, pohybu nebo zahrady. Jsou to návody, jak skupinky odlehčit, jak dostat do pohybu nejen tělo, ale i mysl.

Evangelium hlásá: „Buďte stále radostní.“

A nejdůležitějším receptem na radost je stále čerpat z prostých a přirozených věcí,

aby nám nechyběla radost z přítomného okamžiku,

a to všechno se díky smyslovým aktivizacím dostává zpět do životů našich klientů.

 

Jsem opravdu vděčná za toto vzdělávání, za naše lektorky. Setkání s nimi bylo pro mě opravdovým požehnáním, jsou mým velikým vzorem a chtěla bych jim vyjádřit svůj velký dík za to, že přináší „světlo do našich životů.“

„Nikdy jsem tolik nepocítila nedostatečnost jazyka,

jako když jsem potřebovala říct

děkuji

někomu výjimečnému.“

(I.Nelson)

 

V Buchlovicích 13.4.2015

 

Zveřejněno se souhlasem autorky Bc. Martiny Martinákové.